EVA ♡ LIFE: random

Dnešní článek je trošku netradiční. V poslední době jsem několikrát nezávisle na sobě četla různé články, názory nebo i knížky, které se zaobírají přístupem k životu mladých lidí. Pro upřesnění, jako Generace Y se označují všichni narození od roku 1980 do zhruba 1996. Ne že bych chtěla někoho poučovat, ale já se klidně přiznám, že jsem si to přesné vymezení musela taky najít.

Do dvaceti jsem měla představu o životě naprosto jasnou. V pětadvaceti odstudovaná medicina, s několikaletým fungujícím vztahem, každý rok minimálně jedna cesta na jiný kontinenet a naprosto přesná představa o mé budoucí práci.

No... Za půl roku mi těch pětadvacet vážně bude, školu nemám hotovou ani náhodou, absolutně netuším, co budu po ní přesně dělat a životní lásku jsem rozhodně nenašla. Jen to cestování mám tak nějak splněný. Na blogu jedné slečny jsem si přečetla článek s podobným tématem, jsme stejně staré, ona je sice taky ještě na škole, ale už je zasnoubená, připravuje si dům, kde bude bydlet a otevřeně mluví o tom, že děti by ráda měla co nejdříve. S něčím souhlasím, s něčím vůbec. A taky je třeba říct, že mi přijde moc sympatická, čtu její blog už roky a instagram sleduji pravidelně. Přijde mi naprosto v pořádku a logické, že když mám někdo několikaletý stálý vztah, tak může sebevědomě prohlašovat, jak je hrozný odkládat děti a upřednostňovat kariéru, protože je není správně. Jenže co je vlastně správně? Naprosto souhlasím s tím, že z biologického hlediska je nejlepší mít děti co nejdříve. Já sama chci udělat všechno pro to, abych do třiceti měla na 100% jedno a hned potom i druhé. Upřímně nemám ráda ty ženy, co se v pětatřiceti na dítě ještě necítí. A že je času dost a že to všechno půjde až později.

Jenže... Třeba nepůjde. Domů nikomu nevidíte a kolik je trápení s IVF si většina lidí ani nedokáže představit.

Podle mě je to ale ještě trošku jinak. Najít někoho, s kým budu trávit celý život a mít rodinu je strašně těžký a je k tomu třeba neskutečná dávka štěstí. Moji rodiče už z mých povrchních vztahů šílí a mě to akorát vytáčí a cítím na sebe od okolí obrovský tlak. Nikdo ale neví, jestli si člověk ty vztahy vybírá cíleně nebo ne. Přes sociální sítě jsou lidi v naprosté většině úplně jiní, ale často jsou právě i ty místem, kde se s lidmi seznamujete. Nebo se pohybujete v určité skupině lidí a nejde z toho úplně lehce ven a naopak ty, se kterými si máte nejvíc co říct vás z nějakého důvodu ani neosloví. Tím jsem chtěla říct hlavně to, že podle mě většinou ty odklady těhotenství až tak moc dobrovolné nejsou. A když ano, tak ta ženská je podle mě k**** a at' se nediví, že po patnácti letech braní hormonální antikoncepce to nejde úplně samo a doktoři starejte se.

Máme obrovské možnosti, o kterých se našim prarodičům a rodičům ani nezdálo. A hlavně možnost volby a to už myslím úplně ve všech ohledech, které si dokážete představit. Od výběru jogurtu, dovolenkové destinace, studia, práce, politické preference... A někdy je strašně těžký to všechno ustát a říct si, co je pro nás prioritou. Aspoň tak to vnímám já. Možnost je i zvolit si jinou cestu a tohle vůbec nevyužít, což je podle mě úplně správně. Protože kdo vlastně určuje, co je správně a co není? Je sice pravda, že cestovat se dá i s dětmi, ale já si nějak nedokážu představit, že bych s nimi měla tak dokonalý léto na skútru na Bali strávěné surfováním a v noci na pláži na surfových závodech. A taky podobných věcí chci stihnout co nejdřív co nejvíc. A taky budu ještě pár let ráda utrácet za fotogenický děsně předražený avokádový tousty, kafe ve Starbucksu a dál budu šetřit na vuittonky radši než za plíny a kašičky, protože pak už budu celý život upřednostňovat druhé.

Jsem moc zvědavá, jak se na tento problém celkově díváte Vy. Upřímně co napsat k tomu, že jsem si koupila novou rtěnku nebo byla ve Vídni, ale tady se prostor k diskuzi přímo nabízí. Moc ráda si přečtu všechny komentáře, i kdyby měly být anonymní, protože tohle téma podlě mě dost osobní je.